Náš příběh

Jmenuji se Weny.

Jedno z mých dětí mi cupká pod nohama. To druhé mám „jen“ v srdci.

Jsem ilustrátorka, fotografka, máma dvojčat, žena po ztrátě, snílek, umělkyně, máma, které chybí dítě. Holka, která už nikdy nebude taková, jaká byla předtím. A možná spoustu dalšího.

Co se nám stalo a proč vznikla Bílá velryba? 

V roce 2021, jsem zjistili s partnerem, že čekáme dvojčátka. Která se narodila předčasně, vše ale vypadalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo dopadnout jako dopadlo. Měsíc po narození jsme z ničeho nic přes noc o jednoho syna přišli. O Vincenta.

Jeho příběh si můžete přečíst níže.

Byli jsme v totálním šoku. Odpoledne bylo ještě všechno růžové, a pak najednou bum. Vůbec jsme nevěděli, co můžeme, co chceme, co potřebujeme. Bolelo i dýchat. Na vše bylo málo času. A do toho přišel ještě šílený strach o druhého syna – Bruna, který se nakazil stejnou bakterií, které Vincent podlehl.

✦

Kéž bych v té době věděla, že si Vincenta chci a můžu vyfotit. Udělat otisky. Víc se rozloučit. Jenže já to nevěděla. A ani necítila.

✦
Nikdo nepřišel a neřekl: „Vyfotím vás. Pokud tu fotku nebudete chtít, necháme si ji tady. A kdyžtak se pro ni můžete vrátit.“

Nikdo mi neřekl, že si ho můžu umýt. Naopak – lehce mě od toho odrazovali. Odrazovali mě od toho jít se s ním rozloučit do márnice, obléknout ho. A já jsem tak moc ráda, že alespoň tady jsem si stála za tím, že to chci.

✦

Každý máme jiné potřeby, jinou náturu. Ale je důležité vědět – a mít možnost si vybrat. Zpětně už jsou věci, které bohužel nevrátíme.

A to je jeden z důvodů, proč Bílá velryba vznikla. Vlastně dva:

1. Informovat o tom, co všechno můžu a jak.

2. Vytvořit vzpomínku. Obrázek. Když nic nezbylo.

Další důvody přibývaly s časem.

Všimla jsem si, že se se mnou přestali někteří lidé bavit. Někdo předstíral, že se nic nestalo. Jiní mi dávali zaručené rady, jak bych se měla cítit. A hlavně – že bych měla být vděčná. Protože jedno dítě přece mám! Takže se vlastně nic nestalo.

A já si najednou v tom svém reálném světě přišla strašně sama.

Totální tabu.

Nebo nevědomost, jak se k rodičům po ztrátě chovat. A to i ze stran zdravotníků. Chtěla jsem začít s osvětou.

Poslední hlavní střípek se složil, když se blížilo výročí. 2.- 3. 9. 2022. Syna jsme měli zatím v urně z pohřebního ústavu, doma.

✦

Přišla touha rituálního rozloučení a přesypání do něčeho krásného, jemného.
Něčeho nežného. Na co když se podívám. Bude tam on. Bude to ono.

✦

Dlouho jsem hledala urničku, která by tu představu splňovala. Bohužel jsem nenacházela a rozloučení se blížilo.  Až mi jedna dětská padla do oka. Na fotkách vypadala krásně. Psali dětská, naivně jsem si myslela, že bude malinká. Moc jsem se těšila až přijde, že budeme mít synův popel do čeho přesypat.

Rozbalila jsem ji a rozbrečela se. Tohle není přece to co jsem objednala.

Myslela jsem, že hvězdičky budou 3D prvky. Místo toho tam byly poškrábané nálepky. A ta velikost – strašně velká. Logicky, aby se tam vešla plastová urna z pohřebního ústavu.

Věděla jsem, že tohle není pro nás. Urnu zabalila a vrátila.

(A nechci říct, že to, že to nebyla pro nás ta pravá z ní dělá špatnou volbu, to určitě ne. Jen já si představovala něco jiného než přišlo).

Tak jsem si vzala papír a zkusila si svoji představu nakreslit.

Věděla jsem, že by se mi líbila keramická. Bílá se zlatou. A stále v představách byly hvězdy a měsíc.


Našla jsem si keramickou dílnu a zavolala do neznáma. Ani jsem nevěděla, co přesně řeknu a jak. Do rozloučení zbývalo málo času. Poslala jsem svůj návrh, domluvily jsme že to zkusíme stihnout.

Nevěděly jsme, jak velká by měla být, a tak vznikla ve dvou velikostech. Veronika vytočila, já dozdobila.

✦

Urničku jsem doplnila sáčky, skleničkou na popel – a dohromady mi to dalo aspoň kousek klidu. Kousek radosti. Že jsem mohla tohle pro Vincentka udělat.

🖤

více informací o urničce

Jako poslední, ale né méně důležitý důvod byl, že jsem chtěla prostor, kde by Vincent žil dál. Jeho příběh. Příběhy dalších dětí a rodičů.

Protože dokud o tom nebudeme mluvit my, společnost se to nenaučí.

Je skvělé, že existují soukromé skupiny, kde můžete svůj příběh sdílet v bezpečném prostoru. A jsem za to vděčná. Ale ráda bych, aby se příběhy našich dětí a nás dostaly i ven. Aby ostatní pochopili alespoň trochu čím vším si procházíme. Aby se to učili přijmout.

✦

A i když mám pocit, že je to dnes o trochu lepší než v roce 2021, pořád je dost zdravotníků, kteří se v těchto situacích chovají velmi necitlivě. I o tom je Bílá velryba.
Ukázat jim, co rodiče nejvíc potřebují.

✦

Dobře vím, že co je dobré pro jednoho, nemusí být pro dalšího. Ale čím víc možností budeme znát, tím lepší pomoc a komunikace může být.

Pomůžete mi v tom?

✨ A tak vznikla Bílá velryba – Protože láska neodchází. ✨

Chtěla jsem vytvořit prostor a předměty, které pomáhají nést bolest a uchovat vzpomínku.
Urničky. Parte. Smuteční oznámení. Pamětní listy. Obrázky.

Za projektem stojím já. Tvořím pomalu, vědomě, bez spěchu. Ze zkušenosti, bolesti, lásky i naděje.
A věřím, že společně dokážeme dát vzpomínkám tvar, který nikdy nezmizí.

S láskou,
Weny – pro Vincenta a všechny děti, které tu s námi nemohou být.